Jak pokračuje moje léčba krátkozrakosti

Když nad tím tak přemýšlím, tak se snažím vyléčit již více jak 6 let. Celou dobu je to hodně o víře a vytrvalosti neboli motivaci. S vírou nemám problém, pevně věřím, že naše těla se můžou během chvilky uzdravit z každé „ne-moci“. Věřím v holistický způsob tzn. pracovat na těle, duchu a psychice. To s tím se během let potýkám je udržet si tu silnou motivaci pracovat se svým tělem tzn. cvičit pravidelně s očima. Tam mám velké mezery. Možná bych se posunovala rychleji, kdybych opravdu každý den cvičila. Ale kdo ví….

Pokud shrnu předcházejících 6 let, tak tam jsem se především zaměřovala na to, co nechci vidět jakoby zvenčí a čeho se bojím. V těle jsem cítila potřebu hodně pročistit játra a uvolňovat oči a kupodivu i prsty u nohou.

Poslední rok byl ale úplně jiný. Začalo to tím, že jsem se chtěla podívat na své temné stránky. Ať už to jsou moje vlastnosti, moje vzorce chování , ale především moje potlačené emoce. Tuto oblast považuji zatím za největší dar na mé cestě k uzdravení. Netušila jsem, co všechno v sobě mám za nánosy a co vlastně lidi míní tím, když někoho nazývají „sluníčkářem“. Krásná ukázka potlačení jedné části v nás samých. Fakt neuvěřitelné. Našla jsem třeba v sobě část (budu to nazývat bytostí, i když je to zavádějící), která se cítila, že je po rakovině, naprosto vyčerpaná, bez života, že už ji vlastně nic hezkého nečeká atd. No prostě troska. Mohla už jenom ležet, na víc neměla sílu. Nebo jsem v sobě našla bytost (neboli emoční bariéru, no nazvěte si to po svém), která byla hnána za výsledky, protože zjistila, že když má výsledky, tak jenom tehdy si jí někdo všimne.  Nebo jsem zjistila krásný vzorec v sobě, když vlastně chci po partnerovi, abychom jezdili na výlety, tak to pramení z toho, že když jsem byla dítě, tak dokud spolu byli mí rodiče šťastní, jezdili jsme na výlety, až se začali hádat, tak jsme přestali. No není to krásný vzorec? NO našla jsem spoustu zabrzděných starých emocí, které ovlivňovaly mé konání v současném dospělém životě. Ale co mě velmi překvapilo, bylo, že jsem vlastně zamrzla ve věku dítěte. Mé chování nebylo dospělé, nebránila jsem samu sebe, brala jsem věci na lehkou váhu apod. Čili celá tato cesta do nitra sebe sama mě přivedla k tomu, že jsem mohla dospět. A tím, že poznávám, co ovlivňuje mé chování, mohu to chování změnit.  Snažím se uzdravit své vnitřní bolesti, aby již nezasahovali do mého současného života. Je pravdou, že tento rok sebepoznání, mě vesmír přivedl do krajních situací. Ty mě vyhodily z mé komfortní zóny a mě to mohlo konečně dojít.

Zatím toto sebepoznání neovlivnilo můj zrak, stále jsem dostala dolů „jenom“ 2,5 dioptrie, ale teď cítím, že toto byla správná cesta – práce s duchem a psychikou a teď je zase potřeba se věnovat tělu a trochu pročistit všechny cévy a zablokované části v hlavě, který brání očím v dobrém vidění. Každý z Vás, kdo se vydá cestou samo-uzdravení jakékoli nemoci, tak upozorňuji na tento fakt velmi důrazně. Máte 3 složky a každá potřebuje uzdravit. Jednou se věnujete té či oné, nebo dvěma najednou, ale pak vždy musí ta třetí je dohnat. Takže teď jsem se vrátila zase ke cvičení očí, ale objevila jsem úžasné šamanské pomůcky „Sanangu“ https://www.facebook.com/SatchitanandaMysticArtOfMassage/?pnref=about.work a „Kambo“ https://youtu.be/V_hm7YfvXFU.

Takže uvidíme, je to pro mě nové objevování cesty šamanismu, tak uvidím, co to s mým tělem udělá.

Jinak v letošním roce jsem také poprvé podstoupila 16 denní půst. S odstupem, když to shrnu, tak mě to otevřelo k většímu vnímání sama sebe a okolí. Myslím, že to budu praktikovat min. 1x do roka, pro organismus je to velká úleva a očištění. Všem velice doporučuji. Ale vždy se domluvte s vaším tělem, kdy je ten pravý čas a jak půst držet. Jděte vždy svoji vlastní cestou.

Teď mě dělí 2 dny od první aplikace Kambo, držím svojí dietu, co cítím, očisťuji si i játra, přitom bych nemusela, ale já cítím, že to tak má u mě být.

Po celém tom loňském roku se cítím uvnitř klidná. Začínám si stavět bytelnou základnu svého života, odstraňuji staré věci a je jenom na mě čím novým je vyplním. Ale vnitřně cítím, že přicházím sama k sobě na té nejhlubší možné rovině. Ještě mám cestu před sebou, ale je plná víry, lásky k životu a pevně věřím i radosti. Není to ale jednoduchá cesta a chvílemi hodně bolela a bolí, ale stojí za to.

Helena