Jak jsem propadla vášni „nicnedělání“.

Ráno vstanu a pospíchám se psem, potom do práce. Mám toho dnes hodně, tak musím fofrovat o hodinku dříve, abych vše v klidu stihla. Pět tibeťanů budu cvičit až zítra. Hm, smutný příběh, přitom vím jak mě to krásně nabije. No ale když musím…..

 Klidný oběd – utopie, jím u počítače (ale zdravě, raw stravu, haha). Ještě musím dát instrukce lidem ve výrobně, poděkovat jim za skvělou práci, báječně se bavili, slyšela jsem samý smích z výrobny. To mě těší. Ale já musím fofrovat, abych zajistila objednávky, peníze, platby, marketing….uffff. Tak po 10 hodinách dnes padla a honem domů. Dneska mám trénink. Včera jsem měla zápas, kde se mi moc nedařilo, ale co, v 48 již člověk má nárok na relaxační zápasy, které jsou spíše společenskou událostí. Takže fofrem na trénink, kde budu mládeži předávat své zkušenosti.  Mezi tím ale ještě musím vyvenčit psa. Mám na to 10 min. Na tréninku se rozčilím, protože přijde jenom 5 holek. No jak to je možné, když tomu dávám tolik energie……? Přijdu z tréninku, ten mě nabíjí, vždy z něj mám krásnou náladu. To je prima. Přijdu domů a zde je smutno a neveselo. Nevím proč, ale co s tím nadělám? Já si chci udržet krásnou náladu z tréninku tak si vezmu akordeon a sluchátka a cvičím tak hodinku, dvě. Podle toho jak jsem celkově unavená. A pak už je 10 a to už jsem schopná si sednout maximálně ke knížce.

No ale proč to vše říkám? No protože přemýšlím nad tím, kde mám čas na svůj duchovní rozvoj? Kdy na sobě mohu pracovat? Vždyť se celý den za něčím honím. Nicméně jsou to věci, co mě baví. Mám z nich dobrý pocit. Tak co s tím? Mám je přestat dělat, abych toho měla méně  a mohla systematicky na sobě pracovat? Cvičení, meditace, mentální rozhovory, vizualizace, uvědomování si, mantry, jóga, cvičení na uzdravení očí….. Toho je co si myslím, že bych měla dělat, ale …… nějak to není na pořadu dne. Přitom ještě 4 roky nazpět jsem tyto věci dělala, měla dostatek času a užívala si klidu, harmonie a pohody.  Tak co se změnilo?

Já jsem se změnila. Já jsem se posunula k tomu bodu, kdy jsem našla sebe sama a našla klid v duši a ten se teď učím neztrácet v běžném životě. Chvílemi je to fuška, protože se učím zastavit i během toho shonu a naslouchat. Naslouchat intuici, signálům, hlasům, instinktům. Dívat se. Dívat se s nadhledem, s láskou a porozuměním na každou situaci co prožívám.  A to je také duchovní posun. Možná o to cennější, že nejsem v nějaké umělé izolaci. Dělám co mi dělám dobře, jsem s lidmi se kterými mi je dobře, hold někdy je veselo, někdy smutno, ale věřím tomu, že to je můj šťastný život. Moje radost z žití, kterou prožívám. A to je prima. A o to jde. Méně je někdy více, na druhou stranu,  nic je někdy pusto, prázdno a bez pohybu. A to já nežiji. A nikdy nebudu. Takže vše je v pohodě, fofruji teď se psem a pak ještě chci …… a …… a ………a…….a……..tiše, už spím. Tak zase zítra na té krásné planetě Zemi se všemi úžasnými bytostmi.

Helena

www.navratksobe.webnode.cz