Nesmrtelnost duše, reinkarnace a smrt blízké osoby

Dají se tyto věci sloučit dohromady?  

Před 11 lety mi umřel manžel. Umřel doma v posteli, vedle mě. Spala jsem, nic netušící, ráno jsem vstala a aniž bych se ohlédla šla jsem se nasnídat. Pak do fitka. A když jsem se vrátila, myslela jsem , že ještě syčák vyspává a že mu tudíž uvařím specialitku. Mořské plody zapečené v troubě. No jo, ale ty byly za půl hoďky hotové, takže jsem ho musela jít vzbudit……….

Mezi tím má dcera byla také doma, ve svém pokoji. Užívala si nový pokojíček, protože jsme akorát po 8 letech tvrdé dřiny zrekonstruovali náš barák. Bydleli jsme tam akorát 4 měsíce. Splnil se nám náš sen.  Baráček jsme si vymazlili tak, jak jsme opravdu snili. Komu se splní jeho sen? Kdo má to štěstí? My jsme ho měli, sdíleli jsme společný sen a ten se nám splnil. Já ale věděla co chci dělat dál, měla jsem svoje sny. Manžel ale mluvil o tom, že chce mimo lidi, že chce na hory, do horské chaty. Pane bože, co tam budu dělat? Co divadlo, kamarádky, společenský život, sport, práce? Jak se to slučuje s mým životem? Nebrala jsem ty jeho řeči vůbec vážně. Já to přeci nechci vzdát, chci dál žít naplno! Ale můj manžel jako by vzdal život 3 měsíce před tím, než umřel, neboli to vzdal úplně. A já nic nepoznala. Neviděla jsem to. Přitom jsem ho tak milovala a byla jsem s ním tolik času. Chodili jsme vedle sebe, milovali se, povídali si jako přátelé, manželé, ale toto jsme si neřekli, proč?

Nikomu nepřeji vidět člověka mrtvého více jak 12 hodin. Musel být mrtvý, už když jsem šla spát. Bože, jenom jak to píši, je to příšerné. Jak člověk může jít spát a nepolíbí vlastního manžela, nevšimne si ani, že už je mrtev. No nicméně manžel byl nejenom tuhý, ale i příšerně fialový. Tmavě fialový. Je to 11 let a ten pohled vidím ještě dnes. Vyděšeně stojím nad jeho postelí a snažím se ho vzbudit, ale přitom se ho bojím dotknout. Nedotkla jsem se ho. Bože já se štítila!

Zavolala jsem svoji dceru, ať jde nahoru a podívá se, že je něco s tatínkem. 17 letou dceru jsem povolala k tomu aby viděla to, co má dospělá mysl nedokáže zpracovat ani za 11 let! Nemám se odsuzovat, nemám se odsuzovat, takto to mělo být, takto to mělo být……..!!!

Zavolali jsme záchranku. Paní po telefonu už ani záchranku nezavolala, přijel pouze lékař  a pak koroneři. Strčili ho do velkého černého pytle a tloukli s ním o schody aby ho vynesli. Byl těžký a 1 člověk ho neunesl, ale dva se na schodiště nevešli. Ty zvuky slyším dodnes.

Věřím v nesmrtelnost duše, věřím v reinkarnaci, věřím v to, že duše si předem zvolí, kdy umře, má volbu jak umře a tuto volbu stvrzuje svým kvalitním či méně kvalitním životem. Takže vím, že se to mělo stát, vím, že jsme na tom byli společně domluveni, ale přesto mě to zasáhlo a zasahuje po celých 11 let života po té. Měnila bych? Někdy nevím. Je to těžké. Dívat se, jak si dcera komplikuje život a hledá ve svém životě svého otce, jak má halucinace a vidí nohy a ruce v ložnici. Ona tam, totiž dnes bydlí. Já tu odvahu neměla a utekla jsem odsud. Ona je v podvědomí tak silná, že tam žije, i když ty halucinace má dodnes. Její volba vidět do konce života jeho ruce a nohy zavěšené na trámu nad její hlavou? Ano, ale já jako matka se na to dívám a věřte není mi z toho dobře po těle.

Jsem věřící člověk, věřím ve vesmírnou energii a uznávám zákon příčiny a následku. Hodně věcí si dokážu odůvodnit proč se mi dějí, ale přesto, uvnitř sebe mám hluboce nezpracované okolnosti smrti. Smrt manžela mě pomohla najít cestu k sobě, mít se ráda, být sama se sebou a nebýt závislá na někom. Ale přesto ta situace a okolnosti, dosud ovlivňují můj a dceřin život. Snažím se to zpracovat a myslela jsem, že jsem to již měla zpracované, ale „tumtum“ jak ho vláčeli po schodech a tu „fialovou barvu“ vidím stále.

Snažím se být pozorovatel svého života, ale zde moje duchovno selhává. Jsem člověk. A uvnitř sebe mám černou díru a tou je smrt – temná energie – vesmír. Všehomír.  Skrze tuto černou díru se otevírám všem energiím ve vesmíru a smrt je její součástí. Smrt přitahuje život a život přitahuje smrt. Koloběh, o kterém se krásně mluví, ale žije se již trochu složitěji.

Děkuji

Helena